Richar III. je
velká hra. Je potřeba ji hrát na velké scéně a na velkých scénách se hraje
především hlasem. I v tomhle mělo Národní parádní výběr a při něm šťastnou
ruku. Richard Krajčo, Igor Bareš, Jiří Štěpnička!, Alexej Pyško, Ladislav
Mrkvička nebo Vladislav Beneš (hlas Richarda Geera pro nás laiky..) Když bylo
potřeba hrát, bylo na scéně zase to nejlepší: Richard Krajčo (opět), David
Prachař, Iva Janžurová, Jana Preissová a Jan Dolanský. Po dlouhé době jsem zase
přišel na chuť velkým divadlům. V Národním prostě JSOU vynikající herci.
Shakespeara mám
osobně radši v televizi. Jeho hry jsou dlouhé, těžké a náročné, čemuž se
televize umí vyhnout tím, že mění prostředí, podkresluje děj hudbou atp. O
totéž se pokusili i tvůrci tohoto
představení a poradili si nadmíru dobře.
Scéna je strohá,
ale funkční. Nic nechybí ani nepřebývá. Nejvíc se asi povedla výprava
posledního dějství. Vysoká tráva bitevního pole je nasvícena do ruda od
červánků vycházejícího slunce. Pak krví. Zajímavé je použití mikrofonů á la
čtyřicátá léta, při projevech hlavních postav k zástupům a k vojsku. Na
rovinu řeknu, že právě tyhle chvíle mě zvedaly ze sedadla. Bravo Krajčo! Bravo
Prachař!
Kostýmy nejsou
ani původní ani současné. Není to ale směs modernity a dobovosti, mají svůj
styl, který dodržují a který je v souladu se scénou a scénickou hudbou.
Autorům se podařilo zbavit představení omezení dobové příslušnosti a vytvořit
nadčasový příběh. Právě kostýmy vnímáte až jakoby sekundárně. Nerozptulují.
Máte pocit, že přesně takové by měly být. Herci mají někdy saka, někdy taláry.
Kněz má pod kutnou tílko a ženy jsou pohříchu v černém. Je také proč.
Buckingham je plný lesku, když se těší přízni a prostý jak Ježíš, když jde na
smrt. Richard je skromný, když skromnost předstírá a odívá se zlatem, když už
nic předstírat nemusí.
Autorem hudebního
doprovdu je Jan P. Muchow a budiž mu ke cti, že jeho hudba slouží představení a
ne naopak. Je energická, někdy až zuřivá. Posouvá děj a zdůrazňuje to, co
zdůrazněno být má. Zároveň občas slouží jako podkres dlouhých monologů, čímž
zmírňuje jejich patetičnost a přivádí je jakoby více k opravdovému životu.
Představením zazní i staroanglický chorál. Mrazivý a tragický.
Hilského překlady
patří, myslím, mezi ty, co jsou současné češtině nejblíž. I tak je ale ohromně
těžké reprodukovat složitý text bez nánosu deklamace. Až na výjimky se to daří
všem, jen občas je slyšet zaškobrtnutí ve sledu dlouhých vět. Krajčo ale
nepřednáší, on mluví. Posloucháte jeho, ne to, co říká. Věc, jež je u
Shakespearových her málo k vidění.
Troufám si říct,
že výkon Richarda Krajča v této hře ho posouvá ve své generaci na špici.
Zatímco ostatní hrají, on JE. Kdo by zahrál Richarda stejně dobře? Jan Budař?
Snad. David Prachař, Michal Dlouhý, Jiří Langmajer nebo Pavel Liška? Zřejmě ne.
Říkám to nerad, ale i vynikající Iva Janžurová Krajčovi jen sekunduje.
Richard III. je
velmi podařené představení a mně nezbývá, než ho doporučit všem, kdo mají
odvahu strávit večer v zamyšlení. Já jsem si touto inscenací našel cestu
zase zpět do Národního divadla a jsem za to rád. Objevil jsem navíc herce, jenž
mě dokázal nadchnout. A to není málo. Krajčo byl vynikajcí. Jeho Richard III. je
stejný, jako Nero. Zlý a zbabělý. Úskočný a zrádný. Pro svoje touhy a ze
strachu vraždí všechny, na něž padne jeho zrak. A nakonec se jich bojí. Až
k šílenství. Závěrečný výkřik: „Království za koně!" je pak
opravdovým zvoláním muže, který nechce zemřít.