Bylo to po noční
Larnace. Šest ráno. Nějak jsme to nestihli všechno probrat. Tři holky, co se
dlouho neviděly. Vedle baráku čtyřhvězdičkovej hotel. Dole je restaurace, bar.
Jasně, dáme snídani. Kolikrát už jsme tam dojížděli dlouhý noce. Nechce se nám
domů.
Tři štíhlý
siluety krásnejch mladejch ženskejch. Tři oblaky kouře, tři uniformy pod který
se touží podívat každej chlap, tři letecký kabelky samsonajt, tři plyšový
méďové/letadýlka/žabičky co vo ně bimbaj. Troje dlouhý nohy, tré houpání
v bocích, tři drahý parfémy a troje levný hodinky z Bangkoku. Třikrát
Swarovski, tři stejný osudy.
Dědové
s babčama baštěj kroasány. „Nedáme si taky, holky?"
Všimnul si nás
číšník. Sklopil hlavu a kousnul se do rtu. Holky za barem se podívali na nás,
pak na sebe. Chlapi vokolo se podívali na nás, jejich starý zas na ně. Jo! sme
tady. Berem ten stůl veprostřed.
„Dobré ráno,
dámy. Tady ale podáváme snídani."
„To je
v pohodě, nám to nevadí."
„Mohu vám
nabídnout menu?"
„Ne, ne. Díky."
„Přineste nám tři becherovky, tři presa, dva vinný střiky a dvě krabičky
zlatejch marlborek."
„A .. něco ke
snídani?"
„Jo, ty střiky
vemte taky tři, ať nemusíte chodit tak často."
Sundaváme si
šátky a rozepínáme pár horních knoflíčků. Noha přes nohu a stáhnout sukni
trochu dolů. I tak už se zas dědoušové nesoustředěj. Štíhlá cigareta ve
štíhlých prstech. Zakláníme hlavu. To je naše chvíle. Mlčíme.
Blíží se vrchní
se snídaní. „Tak na nás!" Těla nám zaplavuje vlna endorfinu. To jsou naše rána,
to je náš svět. Někdo chodí do práce, my chodíme domů. Je nám dobře a je nám
fajn. Becherovky jsme votočili dvakrát, konverzace živě ubíhá v kontrastu s ospalostí ostatních a z krabiček už zbejvaj jen ty
krabičky.
Najednou se ozve
hrozný skřípění. Koukáme k baru, kde se vrchní pere s nějakejma
dveřma, či co. Všichni na snídani otáčej hlavy a pozorujou ho s náma.
Pomalu je poponáší. Sakra! Von to nese k nám. U našeho stolu je pomalu
položí a utře si spocený čelo. Beze slova je rozkládá.
Z dveří se
stává přenosná zástěna a z našeho stolu komín. Tak to je nářez. Na pokraji
společnosti. Bože, už je fakt čas s touhle prací skončit.
Z našeho
pokojíčku se zase ozývá smích a ke stropu stoupaj chuchvalce cigaretovýho
kouře. Jedinou volnou stranu, výhled do zahrady, zatarasil bíločernej stín.
„Dáte si ještě
jednu becherovku, dámy?"
„Hele, už ne. My
sme tady autem"
Je osm ráno. Snídaně za pár stovek. Slunce nám ostře zasvítí do očí.
Venku normálně choděj lidi. Svět ostatních. Jako šípy vyjížděj naše káry
z letiště. První, druhý, .. třetí. Stopade po dálnici, pak naložit do vany.
Je po všem. Tak zas příště.