Pokud se chcete
stát stevardem, je potřeba, abyste byl kombinací psychické zralosti a tělesné
zdatnosti. Není nutné znát deset jazyků, důležité je právě to slovo
„kombinace". Musíte být prostě fit. Víc než to. V Ústavu leteckého zdravotnictví projdete
komplexní vstupní prohlídkou. Zkoumají vaše tělo i duši. Trvá to celý den a
stojí přes pět tisíc. Formálním důvodem je vaše připravenost v nouzových
situacích. Mnohem důležitější je ale jistota, že vás nepoloží tahle práce jako
taková.
V polovině
sezóny jsem šel na let. Jedna kolegyně stála před vchodem už oblečená do
uniformy. Držela se za břicho. Kroutila se. A .. brečela. Brečela
z vyčerpání. Odvezli ji domů. Zkuste si to. Čtyři, pět měsíců v řadě
nalítat pokaždé sto hodin. Šest, sedm nočních letů za sebou s přestávkou
dvanácti a půl hodiny. Šedesát hodin pauza, a znova. Je jedno jakého jste
pohlaví, nebo v jaké formě jste byl před sezónou. Tohle dostane každého.
Doktoři říkají, že tělo stevarda stárně asi dvakrát rychleji než u ostatních,
nemluvě o silně nadlimitních dávkách kosmického záření. Otěhotnět je pak spíš
zázrak, než umění.
Moje první sezóna
byla dost ostrá. Společnost nutila posádky lítat na hranici bezpečnostních norem
a občas i za ní. Normy jsou určité maximum, podle kterého se musíte řídit
v neobvyklých případech. My jsme podle nich lítali dlouhodobě. Ukázat svůj
letecký deník někomu od Lufthansy, postaví mi pomník. Svůj první let jsem měl
v polovině května a do konce měsíce nalítal devadesát hodin. Víc,
než kolegové u konkurence za nejvytíženější měsíc v roce. Pak to šlo pořád
stejně. Průměrně sto letových hodin měsíčně. (Ve skutečnosti tak o pětinu
víc, záznamy se upravovaly.) V říjnu jsem věděl, že toho mám dost. Dvacet procent našich posádek
bylo v té době už v pracovní neschopnosti. Dalších dvacet podalo
výpověď. Mě zachránilo to, že mě firma poslala na měsíc do Egypta.
A co psychika? To
je klíč. Tuhle práci nemůže dělat každý, a neříkám to proto, že bych z nás
dělal nějakou elitu. Prostě nemůže. Psychická odolnost a schopnost vypořádat se
s neustálým stresem je to, co dělá stevarda stevardem. Hodně působí i
fakt, že spousta letušek má problémy zároveň v osobním životě. Není
jednoduché si při takto vedeném životě někoho najít, popřípadě udržet, nebo
neztratit. Není to jen práce, je to životní
styl. A ten bolí. Odolnost v práci a osamělost v životě. Letušky
pláčou.
Tradičním lékem
je alkohol. Pokud lítáte dlouho, řekněme přes deset, patnáct let, pravděpodobně
pijete. V naší společnosti je z těch starších letušek skoro polovina
alkoholiček. Nedávno dva takoví odešli, tak se ten poměr trochu zlepšil. Čím
déle lítáte, tím víc se bojíte a čím víc se bojíte, tím víc pijete. Jeden starší
kolega chtěl vystoupit(!!!), když viděl, jak nám v Mauritánii nakládají kufry,
ke kterým se nikdo nehlásí. Musel se napít. Hned. Teď už roznáší noviny v Pendolinu.
A jedna historka
na závěr: Vím o klukovi, který se dostal k ČSA. Prošel přísnými
zdravotními testy, psychotesty i dvouměsíčním intenzivním kurzem. Těšil se, až
se dostane do vzduchu. Jako každý. Při jeho prvním letu nastaly potíže a
kapitán musel nouzově přistát. Jeho kolegyně se pozvracela. Strachy. Když na
zemi otevřeli dveře, vstal, sundal si z košile nárameníky a odešel. A s ním celá posádka stevardů.
Takže, až nám budete závidět, že se válíme za vaše peníze v Thajsku
nebo na Srí Lance, nebo snad vyčítat, že nejsme dost příjemní, vzpomeňte si i
na tohle. (Jinak máte pravdu, Thajsko je super..)