Nesměle se ke mně
připojila skupinka toulavých psů. Jeden, „Bože, ten je obrovskej", mě zaujal
natolik, že vyndavám z batohu foťák. Běžím za ním, nasvěcuju, ale můj
Canon černýho psa ve tmě prostě nefotí.
Okolo projíždí
policejní patrola. Lada 1206 nebo kolik, bílo-modrá vyleštěná a napulírovaná
stará herka. Musím se usmát. A musím si to vyfotit.
Ne, to nebyl
dobrý nápad. Auto zpomaluje, zastavuje a vrací se. Na uvítanou pár modrých
probliknutí a obklopují mě čtyři policisté. Ruce na kapotu, nohy od sebe. Nejdřív
mě prozrazuje oblečení, hned potom přízvuk. Cizinec.
Vedle mě přistává
na kufru i můj batoh a jeho obsah.
„Hledáme drogy."
„Nemám žádné."
„To se ještě
uvidí."
„Porušil jste
zákon. Pojedete s námi. Nastupte si."
„Tak jedem. Na
služebně jsem ještě nebyl," zkouším to drze.
Chlápek po levici
si hraje s tomfou, můj soused po pravici si položil samopal na klín.
Hlavní ho opřel o moje stehno, abych si ho asi líp prohlíd. Nic by mi nevadilo,
jako jen, že tomu klukovi s kalašnikovem může být tak sedmnáct. Doufám, že nebývá nervózní.
„Porušil jste
zákon. Pojedeme na stanici, sepíšeme protokol a strávíte noc v cele."
„No, nedá se nic
dělat pánové. Když to musí být, tak to musí být." zkouším to tentokrát po mužicku.
„A jaký zákon
jsem to porušil?"
„O
fotografování."
„Takový neexistuje."
„Existuje!"
„Neexistuje."
„Dobrá, tak
neexistuje, ale pojedeme sepsat protokol a půjdete do cely."
„Blbost, chcete
úplatek," zkouším to zase po zápaďácku.
„Pánové, jste mi
vážně sympatický, ale já už žádný peníze nemám." „Mám akorát sto rublů do konce
měsíce."
„Fakt?"
„No jo."
„A jak to děláš?"
„Vodka stojí
šedesát, ne?"
V ten moment
se Žigul roztřásl hurónským smíchem a soused
nalevo mě poplácal po stehně. „Malaďec! Už je náš." Soused napravo
pošoupnul samopal směrem ke dveřím a zlatě se na mě
usmál."
„A kam vlastně jdeš?"
„Jen tady na Puškina, na
kolej."
Velitel pokýval hlavou a pomalu otočil volantem k mému bydlišti. Během těch pár minut
cesty jsem poznal čtyři báječný veselý chlapy, div, že jsme si nedali čísla. S každým z těch ohavných
banditů jsem si musel potřást rukou na rozloučenou a s velitelem jsme se i
tak nějak pobratrsku objali. „Dasvidaňija, druzjá! A děkuju za odvoz"
„Dasvidaňija, maladoj čelavěk! Dasvidaňija!"