Reklama
 
Blog | Ondřej Veselý

Evaluace světových univerzit (a těch našich rovněž?)

Čas od času se v tisku objeví zpráva, že významná zahraniční instituce sestavila žebříček světových univerzit. Tak schválně. Koho byste poslali do první desítky? Cambridge? Ano! Oxford? Ano! MIT, Stanford, Harvard, Yale? Ano, ano, ano! Tak schválně zadruhé. Kam byste umístili Univerzitu Karlovu? Konec první padesátky? Ne! První stovka? Ne! První dvoustovka? Ano, v tom lepším (ojedinělém) případě. Už jsem viděl i tabulky, kde nebyla vůbec...

Nedávno jsem předkládal projekt diplomové práce mému vedoucímu z
katedry didaktiky. Její téma: Reforma českého veřejného vysokého
školství (už jenom ten název..) by svou vahou zlomilo Atlasovi vaz.
Také máte dojem, že každý diplomant považuje to své téma za nesmírně
zajímavé? Já ano. Jen pár lidí dostatečně cynických, aby se stali mými
přáteli, to přizná. Já ne! Narazil jsem totiž na zajímavou věc.
Hodnocení našich univerzit v soutěži všech světových univerzit.

Řekněme si nejdříve něco k systému hodnocení. Každá univerzita
je posuzována podle hodnoty svého vědeckého výstupu. Ten je známkován
na základě citačního indexu v impaktovaných periodikách. Tato periodika
(Nature, Science, The Economist) vycházejí v drtivé většině v USA,
které mají také v první desítce hodnocených škol osm univerzit. Ostatní
dvě (Oxford, Cambridge) jsou britské. Z bývalého východního bloku jich
najdeme v první pětistovce třeba osm. A to zcela nahodile.

Dostáváme
se k jádru problému. Podle všech těchto hodnocení jsou ty nejlepší
školy na světě ve Spojených státech, nebo obecně v anglicky mluvících
zemích. Matematika a fyzika v Moskvě a v Petrohradu jsou zřejmě k
ničemu. Stejně tak jako umění na Sorboně, filozofie v Lipsku,
egyptologie v Praze, hudba a film tamtéž, státní správa na francouzské
ENA atd. atd. Přestože ruští vědci udržují v kosmu obytnou stanici
velikosti mého bytu, jejich impaktový faktor je nulový. Pokud totiž
napíše moskevský profesor fyziky článek, musí ho přeložit do
angličtiny. Tento překlad pak pošle spolu s dvěma sty dolary do redakce
Nature, kde ho zrecenzuje jiný americký fyzik. Ten rozhodne, zda bude
článek publikován. Pokud ne, záloha se nevrací.
Tak zaprvé, dvěstě
dolarů je pana profesora měsíční mzda. Zadruhé, americký recenzent
postupuje takto: Zkontroluje, kolik článků už pan profesor v
impaktovaných časopisech publikoval a zjistí, jestli je z jedné
univerzit, které publikují nejčastěji. Pokud už nejde o někoho, kdo
publikuje na Západě často, pravděpodobně se nebude tímto příspěvkem moc
zaobírat. Nemluvíme už o osobních sympatiích a úzkých vztazích, které
takový recenzent má nebo nemá s lidmi, které zná, nebo nezná. Motivace
článek přijmout je menší (vpodstatě žádná), než motivace přijmout
článek svého kolegy z katedry. Pan profesor přichází o svou měsíční
gáži.

Reklama

„Věda je mafie", říká prof. Ilnerová. Elitní univerzity
jsou klub. Teorie klubů říká, že současní členové nechtějí pustit
nikoho dovnitř, protože by ztratili klubová privilegia a čím je žadatel
kvalitnější, tím více ho nechtějí mezi sebe. Až uvidíte další takový
žebříček, nedejte se zmást. Neříkám, že Yale není vynikající škola. Říkám
jen, že takováto srovnání jsou k ničemu. Vítězí v ní školy, které
nastavily a ovládají systém hodnocení. „Zrcadlo, zrcadlo, která z nás
pěti univerzit je na světě ta nejlepší?"..