Reklama
 
Blog | Ondřej Veselý

Zápisky stevarda – přistání v Trondheimu

Nemusíte to číst. Ale já jsem to musel napsat. Přísahám Bohu, musel.

ETD 6.50 UTC.
Sedí. Bez slotu. „Cabin ready for departure!" hlásí mi Eva do zad.
Ze zatáčky
vjíždíme bez zastavení rovnou na dráhu. Kapitán si hlídá plyn a nechce
ho
Petrovi půjčit. Teď teprve mu ho dává. Šéf je tady on, jasný? Jasný, sakra. Plná dopředu. Tlačí mě to do jumpu. Tohle mám
rád.

CPT: Eighty!

CPT: One hundred!

Reklama

CPT: Ví van! (V1)

Jdem na to. Hned
to zvedá. Ví van a nazdar. Na křížení
s jednatřicítkou jsme už ve sto feetech. Dívám se na spotřebu: dva celých
šest každej. Nechtěl bych toho drobka živit.

F/O: Gear up!

CPT: Gear up!

Prolítáváme
inverzí a do očí nás praští zářivě modrá a ostré paprsky vycházejícího
slunce. Dvakrát pravá, srovnat doleva a jsme nahoře.

Z vaty
vystupuje jen hlavní hřeben Krkonoš se zasněžným Obřím dolem. Před nimi Ještěd
s jehlou vysílače a vlevo Krušný hory. Ostatní je pod dekou vánoční
inverze. Nahoře prázdno a azůro. Hladina 410. Jestli tady Ježíšek někde je,
tak ho musíme sejmout. Smějeme se. Blbý. Strávíme Vánoce na tripu a pochybuju,
že to bude v Senegalu to pravý vánoční. Budeme jen chlastat jako vždycky, muchlat holky a
zajídat to vánočkou od mý babičky. Pár
hladin pod náma Luftwafe v protisměru. Jde z Frankfurtu a řídí ho
ženská. Zase se smějeme. Musíme dávat bacha.. Šeří se. Letíme na sever.
Začínáme descent a v patnácti tisících vlítáváme do hradby hrozivejch mraků. Pak
už jen bílo šedá okolo nás a kapičky na okně. Na monitorech sjížděj čísla
snižující se výšky, přibržďujeme. Level change nine thousand. Svítí na mě ajles
(ILS), tak snad půjde všechno dobře. Řídí druhej a to je vždycky trochu jiný.

CPT: Dávej bacha na
přední vítr. Tady to de vod moře přímo do čumáku.

Petr přikyvuje.
První rána, druhá. Dívám se na levej horní roh screenu. Šedesát notů proti.
Hází to i tady v kokpitu. Holky se vzadu moc nevyspěj. Sundavám mapy
z druhýho jump seatu, Petrovu vodu a dávám to na zem. Utahuju si bodový
pásy na ramenou a začínám nervóznět. Kapitán se dívá doprava. Petr vypadá klidně. Já ne.
Nevím proč. Dneska mám strach. Doprdele. Čím dýl lítám, tím víc ho mám. A teď
ho mám.

Efemeska nabízí
poslední VOR a i ten přelítáváme za naprostý mlhy. Zatáčka doleva a nástup do
ajlesu. Pořád klesáme a pořád máme viditelnost nula. Do uší mi řve
korespondence z repráku těsně u mý hlavy. Jsme tu sami.

Kapičky se mění
v kapky a začínají se hýbat stěrače. Podle přístrojů jsme už skoro na
finále, ale nevidíme vůbec nic. Radar je nepříjemně oranžovej v naší
trase. Petr zpomaluje na sto osmdesát.
(Nm)

F/O: Flaps five!

CPT: Flaps five!

Tak už je to
tady. Turbulence se ukldinila. Zničeho nic vylítáváme ze sraček a necháváme je
nad sebou jako nekonečnou hnusnou střechu. To, co je vidět teď, je ale horší
než ta mlha předtím. Během vteřiny totiž
zjišťuju, že přelítáváme tesně nad zalesněnejma kopcema, co tvoří práh do údolí
fjordu, ve kterým letiště leží. Spadli jsme do toho a teď už nemůžeme ani
zahnout. Jedeme jak v tobogánu.

F/O: Gear down!

CPT: Gear down!

F/O: Flaps
thirty!

CPT: Flaps
thirty!

Letadlo teď
vybruje díky vytaženýmu podvozku. FIFTEEN HUNDRED!, řve mi do ucha a já mám pocit,
jako bychom si o ty stromy škrtli břichem. Sklesáváme dál a kopce, co byly pod
náma jsou teď vedle nás. Vlítáváme do fjordu. Prudký déšť. Konečně je vidět
dráha. Je úplně mokrá a končí v moři. Jestli se něco stane, bude
z nás na chvilku ponorka. Večerní zprávy: „Kuriózní letecká nehoda se
stala v norském Trondhaimu. Boeing 737 neubrzdil přistání na mokré ranveji
a zřítil se do moře. Nehoda stála životy pouze všech šest členů posádky.
Letadlo naštěstí nevezlo žádné cestující.."

Petr to bere do
teplejch a Milan se na něj zas krátce dívá. Křik sirény vypínanýho autopilota.
FIVE HUNDRED! Petr to drží v ose. Začínám mu trochu věřit. Má to tam. Ale
teď !?: SINK RATE! SINK RATE! Řve počítač. Petr se potí. Tak tohle se nepovedlo.
Podrovnává. Šli jsme dolů moc rychle. Blížíme se k prahu dráhy. Teď.
FIFTY, FORTY, THIRTY jde v krátkým sledu, TWENTY, TEN. „Tak dělej," řvu na
něj v duchu zase já. Pravý. Pravý, levý. Dobrý, teď revers. Víříme tuny vody. Šest
pneumatik, šedesát tun a dvěstě padesát kiláků v hodině. Dopadáme i na
přední kolo. Kapitán si to bere hned v osmdesáti majlích. Petr se opírá a
zaklání hlavu. Je zpocenej.

Míříme na konec
dráhy. Brzda! Brzda! Brzda! Dojezd. Taxujeme dvacet metrů od hrany pětimetrový
hráze, na který runway leží. Pod náma dvoumetrový vlny rozbouřenýho fjordu. Pár
vtipů a všichni se smějeme. Potřebujem to moc. Teď se opírám i já. „Tak tohle
přistání jsem si užil, pánové." „Díky."