Praha – Trondheim – Katowice – Orly
Je 23. 12. osm hodin ráno. Jak je to dávno, co jsem se vrátil
z Halifaxu? Tři dny, týden? Ztrácím pojem o posloupnosti času. Všichni
ho ztrácíme. Naučil jsem se říkat: „Nedávno“. Uši už mi rozmrzly, tak asi týden.
Sedím v kokpitu, když startujeme z Prahy na prázdný přelet do Trondheimu.
Čím dál na sever letíme, tím víc pozbývá slunce svoji záři. Nakonec nás pohlcuje
jen temné šero. Svět bez slunce. Na přiblížení se přidává ostrý vítr
s deštěm. Přistání
je jedno z těch, které vás nutí s touhle prací skončit dřív, než se
začnete bát. Z našich stevardů nad čtyřicet má většina problémy
s alkoholem. Stěrače nestíhají. Nervózně poposedávám. Přistávací dráha
je
úplně mokrá a končí na molu ústícím do rozbouřeného fjordu. Petr to
zkouší
zlehka a napodruhé se mu to daří. Brzdíme. Utírám si zpocené čelo.
V Trondheimu nabíráme dvě stě polských dělníků z hliníkových
dolů. Polovinu vysazujeme v Gdaňsku, zbytek letí do Katowic.
Další ferry flight (prázdný přelet) tentokrát na pařížské Orly. Do uší mi
zní korespondence ostatních letadel.
Heavy traffic nad podvečerní Paříží. Obě letiště příjimají na maximum.
Před námi visí ve vzduchu jak vánoční ozdoby dvě klesající řady žlutých
světýlek. Dvě řady dopravních letounů na přiblížení na obě paralelní dráhy
letiště Charlese de Gaulla. Radar se hemží kosočtverci, nebe je plné. Jako byste
chtěli za plného provozu zahnout přes dva pruhy doleva. Musíme obletět celou
tuhle frontu ze severu, obkroužit Paříž a zařadit se do úplně stejné
dvoufronty, která přistává na Orly od západu. Dostáváme povolení a zařazujeme
se. Stáváme se jednou z těch vánočních ozdobiček a sklesáváme po boku
chlapců od British. Můžeme si zamávat. Jasně rozeznáváme, jak z naší dráhy
vyjíždí letadlo, které bylo v řadě před námi a na radaru vidíme další, co
se nám tlačí na záda. Rychle pryč.
Z Orly přejíždíme taxíkama přes zacpanou Paříž až na Charles de Gaulle
(CDG), kde míváme hotel. Dva Mercedesy. Ten náš je celý v černé kůži,
k čemuž si může majitel blahopřát, protože Merlot 2002 barví poměrně
slušně. Já a dvě letušky v obětí, skleničku v ruce. Připadám si jak
rocková hvězda. Z auta se už spíš jen potácíme. Na hotelu.. skoro se to stydím
psát: Absolutní reset.
CDG – Bamako (Mali)
Jdu se podívat ke klukům na Gibraltar. Je jasno a já s Petrovou pomocí
rozeznávám typy lodí, které kotví na obou stranách pevnosti. Petr je bývalý
námořník. Když mu sebrali lodě, vyměnil jen jednu drogu za druhou. Pak Atlas,
krásný, zasněžený a prázdný. Stékají z něho obrovská rozvětvená
mnohakilometrová vádí, která se plní jednou ročně. Během minut. Nečekaně a
smrtelně. Maghreb. To nejlepší z Arabského světa.
Malí černouškové nám pobíhají po letadle. Vezeme lidi z diaspory,
francouzské dobrodruhy, co jedou do pouště poznávat samy sebe a pár američanů
z humanitárních organizací.
Bavím se s manželským párem. On Francouz, který už 30 let pracuje
v subsahaře, ona krásná a vzdělaná Senegalka. Mluvíme o Africe. Říkají,
že hromadění majetku není v souladu s hodnotami, které tu lidé
vyznávají. Jejich svět není určován otázkou mít či nemít. Jsou tak
často
šťastnější než my, přestože anebo právě proto, že nic nemají. Nevím.
Myslím, že
Afrika je jeden velký průšvih. Hlad, nemoci, války, násilí. Těžko
hledat štěstí
tam, kde nemáte co pít. Kdo nebyl v Africe, nepochopí, jak strašně moc
se
tahle země liší. Nechápu to ani já. Nechápu. Jak mohou lidé žít tam,
kde nic
není?
Bamako
Až projdete tolika hotely jako já, začnou vám splývat. Týká se to i
pětihvězd, ve kterých bydlíme většinou.
Z řady vybočují jen ty opravdu výjimečné. Hotel Kempinski
v Bamaku je jeden z nich. Pamatuju si ten pocit,
když jsem tu byl loni poprvé. Absolutní luxus, ale ne ten
pětihvězdičkově
sterilní. Pořád vám nechají znát, kde vlastně jste. Recepce, stejně
jako
celý hotel, je přepychovou kombinací mramoru, vzácných dřevin, a
drahých
kamenů. Můj suit se skládá z několika velkých pokojů s výhledem na
Niger.
Vysokou sněhobílou postel uprostřed ložnice obklopuje mnoho metrů něžné
prázdnoty.
Středobod světa. Nábytek je z ebenu a cedru. Na stěnách visí obřadní
masky, štíty a malby. Ne, není to nevkusné. Je to úžasné. Hotel
Kempinski, to
jméno si pamatujte. Tím víc, že stačí vyjít ven a vidíte druhou,
opravdovou
tvář Mali. Lidé spí na ulicích. Nemají nic. NIC. Jen někteří si dali
pod sebe
kus papíru. Jeden muž si ustlal přímo na přechodu pro chodce. Je to
abstraktní a
absurdní podívaná. Mimo město jen červený písek všude a všude. Neroste
tu ani tráva. Z písku se zvedá snad jen pár zakrslých stromů a suchých
keřů. Domy představuje pouhých pět stěn z nepálených
cihel. Občas mi život vyrazí dech.
Sedím a dívám se jak rybáři rozhazují sítě. Niger. Ohromný červený kotouč
zapadajícího slunce se odráží na hladině. Tahle řeka je zvláštní. Je opravdová.
Něco ve mně se chvěje. Zahodit uniformu. Žít. Zůstat. Byl jsem všude. Afrika je
magická. Jen ona.
Bamako (Mali) – Dakar (Senegal) – Verona
Dneska v Dakaru nezůstáváme. Otevírám dveře, venku je 38 stupňů. Tak
zase zpátky.
Vzpomínám, jak jsem tady byl na loňském Rallye Paříž – Dakar. Odváželi jsme
ty, kteří skončili po nejtěžší etapě. Žádné hopíky, co dojedou do Maroka a
nechaj rozšvihanou motorku u cesty, ale skutečný frajery, borce, kteří se
dostali až sem a museli skončit před poslední etapou. Se zlámanýma nohama se
totiž špatně jezdí. Kdo někdy viděl víc, než jen záběry ve zprávách, ví, jak
extrémní záležitost tahle rallye je. Posádky, co lopatama vyhrabávaj v šedesátistupňovém
horku už podesátý svý dvoutunový auta. Třicetimetrové duny, jež nejdou vyjet a
motorky, co jedou sto čtyřicet kamennitou pouští. Udivuje mě, že je každoročně
tak málo mrtvých. Na letišti jsme zaparkovali čumákem přímo mezi stany a
rozdělané ohně. Okolo nás pohoda, příběhy, pití, zpěv a písek. Do éra
nastoupilo dvě stě lidí zabalených do sádry. Kdo neměl zlomenou aspoň ruku,
neletěl. Žádné odbavení, žádní celníci. Zavírali jsme, až když nebylo místo.
Teď jsme tu ale sami. Letíme ferry Dakar – Verona. Počítám, že
tenhle prázdný přelet stojí společnost tak 350.000,-. Kromě těch dvou kluků, co nás vezou, sedíme
všichni
v kolečku uprostřed kabiny a připíjíme si. Líbáme Evu, má svátek. Jen
ty
dárečky chybí, pár prskavek. Je nám dobře, smutno a krásně. Chardonnay,
Champagne
a kapitán se shání po Merlotu ´04. Máme jen pětku. Vyndavám vánočku od
babičky,
holky cukroví. Je Štědrý večer. Dvanáct kilometrů nad zemí. I tohle je
náš
svět.
Verona
Vystupujeme z prázdného letadla. Je 25. 12. čtyři hodiny ráno. Kromě
nás není na letišti nikdo. Piloti, co se k nám přidali v Paříži
nejedou ani na hotel. S baterií Stell, těch našich plechových kamarádek,
počkají na letišti pár hodin na první linku do Vídně. Z Vídně do Prahy Bůh
ví jak. Pochovat děti, pomilovat ženu a další telefon. Na nás už čeká taxík
před halou. Příjemný recepční dostává do rukou dvě Stelly a za trest musí
snášet tři frustrovaný chlapy, co se mu opíraj o recepci a je jim smutno.
Konečně se zvedáme a domlouváme si snídaně na pokoj. Vánoce jsou v tahu.
Procházíme se Veronou a postupně ochutnáváme všechna italská vína. Je
patnáct stupňů a pod azurovou oblohou září teplé slunce. Ohmatané ňadro Julie
se leskne do očí, stejně jako křišťál našich sklenic. Severní Itálie je moc
příjemné místo k žití. Taková vesnice. Kdybych se nenarodil v Praze,
chtěl bych žít v Bergamu, Bolzanu nebo Veroně. Spolu s Côte d´Azur
asi nejlepší místo v Evropě.
Verona – Praha – Boloňa
Přes Fuerteventuru a Tenerife se vracíme domů. Dostali jsme dva dny volna.
Děláme si s tátou Ježíška, zbytek času se učím. Odmítám nabídku jet na
měsíc pracovat do Uruguaye. Lítá se z Montevidea hlavně do Buenos Aires a
Sao Paula. Jede tam třicet lidí od nás. Sakra, nebýt školy, už jsem tam..
Pozítří se navážíme do Boloni. Boloňa? Vlastně nemám ani tušení, jestli jsem
tam byl. Celý večer až dlouho dlouho do noci ležíme s holkama na posteli,
popíjíme a povídáme si. Venku je mlha a šampaňské nedochází. Pijeme noc až do
dna.
Boloňa – Amsterodam – Boloňa –
Praha – CDG – Praha
Z Boloni vezeme Italy na Silvestra do Amstru a z Amstru zase
Holanďany do Itálie. Kdyby zůstali doma, bylo by to, myslím, jednodušší.
Vracíme se do Prahy až v noci. Abych nezlenivěl, dostávám hned další ráno
linku Praha – Paříž – Praha. Přespávám ve svém druhém bytě blízko letiště. V práci
se dozvídám se, že za tři dny letím do Ria de Janeira.
Je 1. ledna. Mám den a půl na to,
abych se naučil na zkoušku z Monetární makroanalýzy. Nastává 40 hodin intenzivního studia. Den, noc, den,
noc. Ráno mám štěstí. Stačilo to.
CDG – Rio de Janeiro
Do Paříže se dostáváme brzy ráno vlastní linkou. Potřebuju se vyspat.
Snídaně, sprcha, postel. Večer letíme s Air France přímo do Ria. Sedadlo
32F není úplně z nejhorších, stejně ale zuřivě mávám svým IDčkem a letuška
mě s mrknutím upgraduje na sedadlo před sebou. Po prohlídce
letadla zjišťuju, že jsem na tom líp, než lidi v business class. Letíček
se daří báječně. Mám nejpohlodlnější místo v letadle (mimo první třídu),
dívám se na báječnou Little Miss Sunshine a v anglické mutaci „Who wants to be a
millionaire“ vyhrávám 32 tisíc liber. Fiktivně, bohužel. Stojíme
s kolegyní u baru, naléváme si a závidíme svým francouzským kolegům. Mají
vzadu takové ložnice. Nejdřív vchází štíhlá blondýnka a chvilku po ní mladý
stevard. Ohlíží se, neudrží úsměv a rychlým pohybem vstupuje za ní. Dveře jen
klaply. Po třinácti hodinách letu jsem absolutně svěží, navíc ve výborné náladě.
Před přistáním v Riu hlásí kapitán, že na posádku společnosti XXX, budou v
mostu čekat lidi ze Swiss Portu. Mám chuť vstát a
křičet k těm 450 lidem na palubě: „To jsme my!“
Swiss Port pracuje jak hodinky. Za hodinu zastavujeme v centru Ria
před vchodem do pětihvězdičkového hotelu
přímo na Ipanema praia.
Rio de Janeiro
Hotel sám sebe označuje jako jeden z nejlepších v Latinské
Americe. Cena by tomu odpovídala. Counter price mého pokoje je 26.000,- korun
na noc. Kempinski to ale není. Dívám se z okna. Na pláži hrají polonazí
kluci s holkama v bikinách fotbálek přes volejbalovou síť. Pokojská
mě vybavuje úsměvem a čokoládovým bonbónem na cestu. Vamos a la playa! (To je
španělsky, já vím..)
Mačeta utíná špičku kokosového ořechu. Pár kapek Bacardi, prosím. Ještě
brčko, mé rty. Tak to mám rád. Noční Copacabana. Sedíme a vdechujeme vůni Ria
de Janeira. Všechno, co jste o něm slyšeli, je pravda. I tahle noc je proklatě
dlouhá.
Snídáme u bazénu na terase 23. patra. Pod širým nebem. Tak trošku jako sen.
Rio!
Rio de Janeiro – Fortaleza – Las Palmas –
Frankfurt – Praha
V poledne vezeme německé turisty z Ria do Frankfurtu. Ze začátku
je trochu dusno. Nejdřív se nám pár důchodců popralo mezi sebou a když jsme je
postříkali desinsekcí na uklidnění, křičeli na mojí kolegyni, že je tyran.
Jedna cestující jí pak celý let vytrvale kopala do lýtka vždycky, když prošla
okolo a jednou jí dokonce majzla novinama přes záda. Smál jsem se, až
k slzám. V mojí části éra byl božský klid a atmosféra plná lásky a
porozumění. Mě teda nikdo novinama nemlátí. To vážně ne.
Udělali jsme důchodcům radost a vzali to přes Fortalezu a Las Palmas.
Patnáct hodin v letadle. Na Palmas nás vystřídala jiná posádka a do
Frankfurtu jsem si aspoň odpočinul. Frankfurt – Praha ferry domů. Máme toho vážně
dost. Obletěli jsme svět za tři dny. Willy Fog by zíral. Aby toho nebylo málo,
jedu domů hodinu a půl přes ucpanou Prahu.
Praha
Doma. Je 8. ledna dopoledne. Strašně potřebuju spát. Zítra ráno píšu další
písemku. Mám přesně 20 hodin času na učení. Jakýmsi zázrakem to nakonec stačí.